Vojtech Klimenta v USA

Tento příspěvek jsem psal v letadle na cestě domů a teď jsem ho našel a přišla mi škoda ho nezveřejnit!

Tento příspěvek bych chtěl pojmout trošku jinak a tak v jednotlivých bodech budu psát své zkušenosti. Doufám, že někomu pomůžou přiblížit americkou kulturu, nebo těm co v Americe byli si připomenout místní zvyky!

Restaurací je v Americe neuvěřitelné množství, hlavně díky různým kulturám žijících v této zemi. První věc, která běžného Evropana při příchodu do restaurace může překvapit je fakt, že musí počkat než ho servírka nebo čísník odvedou ke stolu. Pokud je restaurace plná jsou připravena místa na čekání a někde také vychytávka v podobě malého zařízení, které začne vibrovat, když je daný stůl připraven. Po tom, co jsou hosté uvedeni ke stolu přijde příslušný čísník, který má obvykle na starosti tak maximálně 4 – 5 stolů. Hned se představí a nabídne pití. Během objednávání jídla často přinese každému vodu, která je zdarma. Nutno také podotknout, že na objednaný nápoj se vztahuje takzvaný free refill, to znamená, že když dopijete tak číšník bez zeptání přinese nový nápoj! Objednání pokrmu a příslušný proces je v podstatě stejný jako u nás, až na to, že zaměstnanci restaurace se neuvěřitelně snaží a občas i přetváří. Jednoduše řečeno makají za každou cenu, protože jim jde hlavně o dýško. Opravdu jejich “nadšení” pro práci občas působí až vtipným dojmem, ale dá se na to zvyknout. Jejich plat je závislý na jejich umu a američané se nechají rádi obskakovat. Jak jsem slyšel tak číšníci pracují za minimální mzdu a dýška jim zůstávají. Naštěstí se nemusí tolik bát, protože i kdyby provedli bůh ví co, tak američané jsou dýška zvyklí dávat vždycky. Výše dýška se pohybuje řekněme od 5-20%. Opravdu veliké rozmezí, ale dýško dají pokaždé. Dalším zajímavým faktem je, že všichni tu uvažují, že čas jsou peníze. A to hraje do karet jak majitelům, tak personálu. To znamená, že vy jste pomalu ani nedojedli a už je u stolu účet. Personál se snaží co nejrychlejš stoly rotovat a tím přinýst vyšší zisk jak podniku tak sami sobě z dýšek. Tento systém mi přijde hodně promyšlený a opravdu se vám nestane, že přijdete do podniku a zůstanete bez povšimnutí.

Řízení v americe je opravdu zajímavé, na základě mezinárodního řidičského oprávnění a ochoty mé  host rodiny jsme byli schopní si to vyzkoušet. No popravdě více než vyzkoušet, protože za celou dobu jsme toho najezdili více než dost. První zajímavost je, že američané neznají přednost zprava. Řeší to tak, že na každé křižovatce jsou stopky ze všech směrů a kdo první přijede první jede. Vznikají tak komické situace, kdy na sebe řidiči místo jízdy navzájem mávají, ale i přesto, že to může znít šíleně, tak to funguje a je to bezpochyby bezpečné. Také mě překvapilo, že na semaforech můžete odbočovat v pravo i na červenou, pokud dáte přednost. Dost mě překvapili rychlostní limity, protože ty jsou dost přísné. Na dálnici tak nemůžete jet rychleji než 65mil za hodinu a v některých úsecích, nebo pokud projíždíte stavbou tak je to dokonce pouze 55. Moc mě zaujaly nějaký značky, třeba upozornění zastavte na červenou nebo dodržujte rozestupy a také dejte si pozor na agresivní řidiče, nebo alkohol za volant nepatří. Klasikou je takzvaná DUI značky, které jsem dlouho nevěděl co znamenají, až jsem zjistil, že to znamená “Driving under influece.” Některé působí až komicky, když u každého mostu píší, že most může být namrzlý a podobně. Prostě vše je přehnaně precizní, ale dalo by se to svést na to, že v americe potřebuje řídit úplně každý. Od šestnáctletých teenagerů až po důchodce, takže to dává smysl a jak říká známé přísloví “Opakování je matka moudrosti.