Vojtech Klimenta v USA

Tento příspěvek jsem psal v letadle na cestě domů a teď jsem ho našel a přišla mi škoda ho nezveřejnit!

Tento příspěvek bych chtěl pojmout trošku jinak a tak v jednotlivých bodech budu psát své zkušenosti. Doufám, že někomu pomůžou přiblížit americkou kulturu, nebo těm co v Americe byli si připomenout místní zvyky!

Restaurací je v Americe neuvěřitelné množství, hlavně díky různým kulturám žijících v této zemi. První věc, která běžného Evropana při příchodu do restaurace může překvapit je fakt, že musí počkat než ho servírka nebo čísník odvedou ke stolu. Pokud je restaurace plná jsou připravena místa na čekání a někde také vychytávka v podobě malého zařízení, které začne vibrovat, když je daný stůl připraven. Po tom, co jsou hosté uvedeni ke stolu přijde příslušný čísník, který má obvykle na starosti tak maximálně 4 – 5 stolů. Hned se představí a nabídne pití. Během objednávání jídla často přinese každému vodu, která je zdarma. Nutno také podotknout, že na objednaný nápoj se vztahuje takzvaný free refill, to znamená, že když dopijete tak číšník bez zeptání přinese nový nápoj! Objednání pokrmu a příslušný proces je v podstatě stejný jako u nás, až na to, že zaměstnanci restaurace se neuvěřitelně snaží a občas i přetváří. Jednoduše řečeno makají za každou cenu, protože jim jde hlavně o dýško. Opravdu jejich “nadšení” pro práci občas působí až vtipným dojmem, ale dá se na to zvyknout. Jejich plat je závislý na jejich umu a američané se nechají rádi obskakovat. Jak jsem slyšel tak číšníci pracují za minimální mzdu a dýška jim zůstávají. Naštěstí se nemusí tolik bát, protože i kdyby provedli bůh ví co, tak američané jsou dýška zvyklí dávat vždycky. Výše dýška se pohybuje řekněme od 5-20%. Opravdu veliké rozmezí, ale dýško dají pokaždé. Dalším zajímavým faktem je, že všichni tu uvažují, že čas jsou peníze. A to hraje do karet jak majitelům, tak personálu. To znamená, že vy jste pomalu ani nedojedli a už je u stolu účet. Personál se snaží co nejrychlejš stoly rotovat a tím přinýst vyšší zisk jak podniku tak sami sobě z dýšek. Tento systém mi přijde hodně promyšlený a opravdu se vám nestane, že přijdete do podniku a zůstanete bez povšimnutí.

Řízení v americe je opravdu zajímavé, na základě mezinárodního řidičského oprávnění a ochoty mé  host rodiny jsme byli schopní si to vyzkoušet. No popravdě více než vyzkoušet, protože za celou dobu jsme toho najezdili více než dost. První zajímavost je, že američané neznají přednost zprava. Řeší to tak, že na každé křižovatce jsou stopky ze všech směrů a kdo první přijede první jede. Vznikají tak komické situace, kdy na sebe řidiči místo jízdy navzájem mávají, ale i přesto, že to může znít šíleně, tak to funguje a je to bezpochyby bezpečné. Také mě překvapilo, že na semaforech můžete odbočovat v pravo i na červenou, pokud dáte přednost. Dost mě překvapili rychlostní limity, protože ty jsou dost přísné. Na dálnici tak nemůžete jet rychleji než 65mil za hodinu a v některých úsecích, nebo pokud projíždíte stavbou tak je to dokonce pouze 55. Moc mě zaujaly nějaký značky, třeba upozornění zastavte na červenou nebo dodržujte rozestupy a také dejte si pozor na agresivní řidiče, nebo alkohol za volant nepatří. Klasikou je takzvaná DUI značky, které jsem dlouho nevěděl co znamenají, až jsem zjistil, že to znamená “Driving under influece.” Některé působí až komicky, když u každého mostu píší, že most může být namrzlý a podobně. Prostě vše je přehnaně precizní, ale dalo by se to svést na to, že v americe potřebuje řídit úplně každý. Od šestnáctletých teenagerů až po důchodce, takže to dává smysl a jak říká známé přísloví “Opakování je matka moudrosti.

Amerika v číslech:
#naježděno 3000mil
#naběháno 85km
#5 návštěv kina (Harry Potter, Captain America, The Smurfs, Transformers 3, Cowboys & Aliens)
#navštívěno 6 států (PA, NJ, VA, MD, DE, WV)
#navštívěno 8 muzeí a galerií (The Franklin Institute, National Air and Space Museum, National Gallery of Art, National Museum of American History, National Museum of the American Indian, National Museum of Natural History, United States Holocaust Memorial Museum, Hirshhorn Museum and Sculpture Garden)
#Hard Rock Café (Philadelphia, Baltimore, D.C., Atlantic City & Lisbon)

Ahoj,

tak jsme úspěšně dorazili k mojí hostrodině, která žije ve Warringtonu. Všechno probíhalo v naprostém pořádku a klidu. Ve středu ráno jsme si došli do hotelového bufetu na snídani a pak jsme měli čas do 12hodin, kdy byl checkout. Hotel jsme opustili o trošku dřív a opět metrem a busem jsme se asi za hodinku dostali na Terminál 1 letiště v Lisabonu. Tam jsme měli poměrně hodně času, ale i tak jsme měli co dělat, abysme vše stihli. Nejvíc jsme se vytočili ve frontě na check-in zavazadel. Naštěstí po půl hodince byly naše kufry úspěšně odeslány na palubu a my jsme se mohli vydat vstříc naší gate. Museli jsme opět podstoupit bezpečnostní kontrolu a pasovku. Pasovka byla celkem zajímavá, protože jako držitelé pasu se zabudovaným chipem jsme vše udělali bez jediného problému. Člověk jen přišel k boxu, přiložil pas vstoupil dovnitř, tam ho kamera vyfotila a mohl pokračovat. V podstatě žádný kontakt s lidmi, vše elektronicky. Po přibližně 20 minutách chůze jsme došli na nejvzdálenější gate, kde na nás čekal Airbus. K letadlu jsme jeli autobusem a trvalo to snad 10minut, protože letadlo byla na druhé straně letiště. Let proběhl naprosto bez problému a tak jsme po 8 hodinách vysedali na mezinárodním letišti Newark v NJ. Po tom co jsme prošli pohraniční kontrolou, kde se mě psali na otázky typu “Co budete ve státech dělat?” atd. nám stačilo jen vyzvednout zavazadla. Pak už jsme jen vylezli ven, kde na nás čekala Sarah a po bezproblémové hodince autem nás dovezla až domů. Tady jsme se se všemi přivítali, dali si pizzu, prošli si okolí a šli spát, protože den to byl opravdu dlouhej. Dnes ráno jsme vstávali opravdu brzo, hlavně kvůli časovému posunu. Už v 5 ráno jsme byli na nohách a tak nás nenapadlo nic lepšího, než si jít zaběhat. Náš běh nakonec byl 6,5km a tak si můžem v klidu dát snídani a rozmyslet se co dnes.

Díky za přečtení

Vojtech Klimenta

Ad – album na facebooku je průběžně aktualizováno

Ahoj všichni,

tak už jsme s Ondrou v Lisabonu. Vše probíhalo hladce, ale radši to vezmu popořádku. Spal jsem u Ondry, protože nás jeho rodiče vezli na letiště. Tam jsme měli super štěstí, protože Ondrova teta pracuje na letišti tak nám zajistila přednostní odbavení a nemuseli jsme čekat ani na pasovce. Ještě ke všemu nám zajistila místa u “nouzového” východu v letadle, kde je širší ulička a tak jsem se tam i já bez nejmenších problémů vešel. Odlétli jsme v 14:20 a po 3 hodinách už jsme rolovali na letišti v Portugalsku.

Po příletu jsme si počkali na zavazadla a neomylně vyrazili k východu, kde jsme téměř ihned našli bus, který nás za 3eura odvezl přímo do centra na stanici Rossio. Odtud jsme vyrazili metrem 3 stanici k našemu hotelu. Tady jsme se bez nejmenších problémů za 50euro za dvojlůžák ubytovali. Musím přiznat, že na internetu psali samou chválu na tenhle dvouhvězdičkový pokoj, ze začátku jsem vůči tomu byl celkem skeptickej, ale musím přiznat, že je to tu paráda. Příjemý recepční, během 2minut jsme měli klíčky kartu od pokoje, který je luxusní. Balkón, velkej balkón a krásný vybavení. Wi-fi je samozřejmostí a proto, kdybyste náhodou měli cestu do Lisabonu tak rozhodně hotel Sete Colinas doporučuju.

Po krátké pauze jsme se bez jakéhokoliv cíle vydali do centra. Tentokrát jsme nejeli metrem, ale šli pěšky. Město mě opravdu překvapilo a to jak pozitivně, tak negativně. Je to tu hodně rozmanité, na ulicích vidíte lidi různých ras a někteří působí až nepřátelským dojmem. Došli jsme do centra, kde nás překvapilo velké množství různých krámků a kaváren, bohužel my hledali něco, kde se můžeme levně najíst. Ano, uhádli jste, skončili jsme v McD. Pyšní na to nejsme, ale co se dalo dělat jiného. Myslím, že jsme viděli celkem dost a musím říct, že se mi tu i celkem líbí. Zvlášť pohled od pobřeží na věrnou kopii známého Golden Gate Bridge, která se tady jmenuje 25 de Abril bridge je krásný. Co jsme také nemohli vynechat je Hard Rock Café Lisboa, kde jsme si zakoupili typická trička. To je ve skrze všechno co jsme stihli, ještě jsme si vystáli obrovskou frontu v místním “Tescu”, kde jsme si koupili pití a taky nějaký to místní pivo, aby jsme ochutnali na čem tady přežívaj.

Popravdě to byl opravdu dlouhej den a budu asi spát jak zabitej. Ráno nás čeká ještě snídaně, pak se sbalíme a vydáme směrem letiště, kde nás čeká 8 hodin dlouhý let do Newarku v NJ.

Mějte se hezky a těště se na další příspěvek

Vojtěch Klimenta

PS: fotky z Facebooku ZDE

Zdravím všechny od Ondry,

Toto je naše poslední noc v České republice a zatímco Ondra dobaluje poslední nezbytnosti (zejména léky, které by vyléčili půlku kdejaké rozvojové země) já píšu tenhle poslední příspěvek na blog z domova. Zítra v 14:20 nasedáme na letadlo směr Lisabon, kde budeme mít 23 hodin na to, abychom poznali hlavní město Portugalska. Z letiště bysme teoreticky měli jet autobusem do centra a potom buď pěšky, nebo pár stanic metrem do našeho hotelu, kde strávíme jednu noc. Když už se nám naskytla tato příležitost, tak se chceme aspoň trochu porozhléhnout (zejména navštívit místní HRC čti Hard Rock Café). Další den ráno okolo třetí vylétáme směrem východní pobřeží Spojených států, kam bysme měli dorazit okolo 18:00. Na letišti by nás měla vyzvednout Sarah (čti hostségra), která nás vezme do Warringtonu v Pensylvánii, kde nalezneme náš dočasný domov. Pevně doufám, že všechno proběhne hladce. Mám sebou samozřejmě svůj počítač a také foťák, takže Vás rozhodně neochudím a nějaké ty zážitky z cest.

Doufám, že nám zachováte svou přízeň a přijdete se na blog podívat jak se nám za oceánem daří.

Mějte se krásně a užívejte si léta.

Vojta Klimenta

Ahoj všichni,
čas letí jako voda a já už příští úterý budu v Lisabonu. Podařilo se mi zajistit poměrně levný hotel v Lisabonu za 50$ na noc za dvojlůžák kousek od centra a také 20minut MHD z letiště. Do hlavního města Portugalska se hodně těším, protože jsem o tom městě hodně slyšel. I přesto, že tam budeme mít pouhých 23hodin tak si myslím, že část památek uvidíme a nasajem trošku atmosféru města. Potom nás už bude 6. července čekat let na letiště Newark, kde na nás bude čekat Sarah (čti hostségra). Ta nás vezme domů a tam se pokusíme co nejdřív se oklepat z jetlagu, který nás nepochybně čeká. Pak už si začnem užívat náš letní americký sen.

Zatim čaumňau!

Vojtech Klimenta

Ahoj všichni,

rád bych se podělil o své zkušnosti s předodletovým zařizováním. Každému je snad jasné, že na to, aby mohl letět do USA je potřeba letenka. Dnes je neuvěřitelné množství letů do Ameriky a tak nezbývá než hleda a hledat a doufat, že se ukáže něco s přijatelnou cenou. Já jsem využil služeb společnosti Nemo Selecta, což je agentura, která zajišťuje letenky po celém světě a na rozdíl od Student Agency působí dobrým dojmem. Vše proběhlo v pořádku a tak letenky máme v elektronické podobě, což znamená, že nám budou vystaveny až na letišti na základě předložení pasu. Co je dále důležité a podařilo se mi zajistit včera je takzvaná ESTA. Pokud nemáte víza z předchozí cesty do Ameriky je potřeba pas zaregistrovat na stránkách ESTA. Tato služba vlastně funguje místo víz a na základě vyplněných údajů mě vpustí do USA, samozřejmě že je tato operace zpoplatněna a stojí tuším 690,–. Další věc, která se nám s Ondrou dnes úspěšně podařila vyřídit je mezinárodní řidičský průkaz. Tento doklad nás opravňuje řídit v Americe a je platný jen pokud je k němu přiložen originální český řidičák. Je to v podstatě taková obrovská kartička (viz zde), ve které je fotka a údaje a také informace o typu řidičáku v různých jazycích. Pokud budete cestovat do Ameriky tak si nezapomeňte tuhle formalitu vyřídit. Všechna legrace stojí 50,– a je potřeba řidičský průkaz, občanka a fotka. Vše jsou schopni vydat na počkání a to považuju za velkou výhodu, což už zas tak velká výhoda není je platnost pouhý jeden rok. Poslední věcí, která mě ještě čeká je sjednat vhodné cestovní pojištění, protože jak známo lékařská péče je v Americe opravdu drahá. Pevně věřím, že se nám všechny nepříjemnosti vyhnou, ale člověk nikdy neví a tak určitě doporučuju se pojistit! Toť zatím vše, kdyby někdo chtěl vědět podrobnosti ať se ozve.

Zatím se mějte hezky,
Vojtěch Klimenta

Ahoj všichni,

Nevím, jestli jsem se o tom zmíňil, ale v Americe mě zasáhl jejich životní styl se vším všudy. Zejména v období okolo Vánoc jsem se cítil, že se se mnou něco děje. Ano, jako každý, kdo jenom sedí a cpe se od rána do večera jsem doslova brutálně přibral. Hodně lidí se mě na to ptá a já říkám, dávejte si pozor, protože nabrat váhu v Americe je úkol snadnější, než si dokážete představit. Bohužel je tomu tak, nemožnost sportů (zejména v zimě), neuvěřitelné množství nezdravých pokrmů vede jen k jedné věci a to jsou kila navíc. Po vytřeštěných pohledech do zrcadla jsem si to začal pomalu, ale jistě uvědomovat a tak někdy v březnu/dubnu jsem začal pravidelně běhat!

Začátky jak už to bývá nebyly nejjednodušší, snažil jsem se běhat pravidelně, ale opravdu jsem neuběhl víc než kilometr. Našel jsem si nedaleko našeho domu ve Warringtonu park, ve kterým byl mílový okruh a s cestou domů to dávalo asi 2km. Na takovou vzdálenost jsem byl něuvěřitelně hrdý, protože do té doby jsem si myslel, že neuběhnu ani kilák natož dva. Jak šel čas tak postupovala i má výkonnost a vzdálenosti, k veškerému měření mi pomáhal můj iPod Touch se službou Nike+. Můj nejdelší běh se nakonec zastavil na něuvěřitelných 9kilometrech a musím říct, že jsem se sebou byl opravdu spokojen. Něco jsem schodil a mohl jsem si zodpovědně říct, že svůj čas trávím užitečnou aktivitnou, nehledě na to, že mě to i hodně bavilo. Za celé jaro jsem tak zvládl 30 běhů o celkové délce 140km a byl jsem přesvědčen, že v běhání budu pokračovat i doma v České republice. Bohužel tomu tak nebylo, po návratu jsem si byl párkrát vyklusat do lesa a docela dost jsem po roce jezdil na kole. Žádná sláva to ale nebyla, přes léto jsem sice něco dělal, ale né přesně podle představ a stejně tomu bylo i na podzim. Neříká, že bych celý podzim seděl doma, ale neměl jsem příliš akční vyžití. Situace se opět opakovala a přes Vánoce jsem ze sebe neměl moc velkou radost a tak jsem někdy v lednu začal běhat. I přes sníh jsem běhal své oblíbené kolečko, které vydalo asi 4km. A i přes sněhovou nadílku a zimu jsem se snažil pravidelně vyrážet, ale nebyla to žádná sláva. Bohužel v té době jsem celkem zanevřel na Nike+ a proto z té doby nemám žádné záznamy o délce mých výběhů.

Vše se změnilo v březnu, kdy jsem zase vytáhl iPod Touch a začal pravidelně měřit a běhat. Od března do dnešního dne mám asi 350k a to i s běháním v USA vydá na krásných 500km. Musím říct, že ze sebe mám opravdovou radost a i přes to, že se mi občas nechce tak se překonám. V poslední době se mnou občas vyběhne i kamarád a tak mám motivaci, proč přidat. Doufám, že mi tohle nadšení vydrží co nejdéle a také kvůli tomu jsem už zaregistrovaný na Nike Run Prague 10k závod, který se koná 3. 9. v Praze. Poběžím ho s kamarádkou ze třídy plus ještě s dalšími známými lidmi. Mým cílem je ho zvládnout pod hodinu možná i pár minutek ubrat. Abych toho však docílil chtěl bych během mého měsíce v Americe naběhat minimálně 100km. Bojím se, že to bude až nadlidský výkon. Hodně cestování, něuvěřitelné množství lákadel v podobě restaurací a fastfoodu typu sněs co můžeš, a hlavně enormní vedro s vysokou vlhkostí. Doufám, že se stím svědomitě poperu a nebudu muset trénink dohánět v srpnu.

Proč tohle vlastně píšu, když je to možná trochu mimo téma. No hlavně bych chtěl motivovat kohokoliv, kdo měl stejný problém jako já. Nebojte se a jděte dotoho, běhání je úžasný způsob jak si pročistit hlavu a ještě svůj volný čas trávit aktivně. Pevně věřím, že těchto pár řádků bude někoho motivovat a pomůže mu učinit rozhodnutí a rozběhnout se!

Mějte se krásně a těšte se brzy zas na nějaký další výplod mého literárního umění.

Vojta Klimenta

Countdown do odletu

Ahoj všichni,

po roce se opět vracím k psaní na tento blog. Primárně byl určen k zapisování zážitků z mého výměnného pobytu ve školním roce 2009/10. Pokud by Vás toto téma zajímalo není nic jednoduššího, než si pročíst mé podrobné zápisky a zážitky. Teď, ale nastává nová éra tohoto blogu, který se jmenuje “Vojtech Klimenta v USA” a jak to tak bývá tak zase půjdy o Ameriku. Již za měsíc se vydávám prožít nové dobrodružství do Warringtonu, PA. Odlétám společně s mým kamarádem Ondrou 5. července a vracíme se až po dlouhém měsíci 6. srpna.

Jak asi může být patrné měsíční pobyt dvou studentů bude hodně jiný zážitek, než roční výměnný pobyt. Tady jsou některé věci, které se změní, nebo zůstanou stejné:

• Na základě mezinárodního řidičáku budeme mít tu možnost na území Spojených států řídit
• Pojedeme na vlastní pěst, ale budeme převážně bydlet u mé hostitelské rodiny
• Nebude za mnou stát žádná organizace (YFU)
• Nebudou pro mě platit přísná pravidla YFU o cestování,…
• Nebudeme limitování školou a tak bude čas na “zážitky”

Tato myšlenka vycestovat znovu do Ameriky, tentokrát jako obyčejný “turista” vznikla už tuším v půlce srpna 2010. Po roce jsme se viděl s Ondrou, se kterým jsem chodil 2 roky na střední. Bavili jsme se o mém roce a mě tak napadlo, že bysme mohli společně vycestovat. Ondra se toho hned chytnul a tak slovo dalo slovo a my měli plán. Plán, který spíš připomínal sen, ale byl to plán. Jak utíkal čas, tak někdy na podzim jsme se oficiálně domluvil a po pár emailech s hostitelskou rodinkou bylo vše domluveno. Od ubytování až po půjčení VW Brouka . Letenky jsme kupovali tuším v březnu a k ménu údivu to nebyla nejlevnější záležitost. Vždycky jsem měl za to, že čím dřív se koupí letenka tím levnější. Bohužel tomu tak není a tak jsme se štěstím sehnali letenky za 16tisíc s mezipřístáním v Lisabonu, ve kterém na cestě tam budem muset nocovat. Tato myšlenka mi vůbec nevadí, protože vidět Lisabon je takový bonus a něuvěřitelně se na to těším. Letíme na letiště Newark ve státě NJ odkud pojedem vlakem do Trentonu a odtamtud už nás vyzvednou kamarádi mé hostrodiny a převezou nás do Warringtonu.

Jelikož měsíc je poměrně dlouhá doba, tak jsem začal plánovat co budem ten měsíc dělat už teď. Zatím jsem domluvený s kamarády, že se určitě setkáme, možná pojedeme do Dorney parku (zábavní park), určitě se také s Ondrou vydáme do NY a Philadelphie. Také zvažujem výlet do Washingtonu, ale to se ještě uvidí. Z čeho mám obrovskou radost, je fakt, že jsem sehnal lístky na koncert U2 14. července na gigantickém stadionu amerického fotbalu ve Philly. Je to součást
U2 360° Tour a myslim, že to bude pecka. Hodně jsem o tom slyšel a tak se nemůžu dočkat. Sice budem sedět na střeše, ale lupeny stály jen 40$ což je opravdu levné. Určitě přinesu nějaký info jaký to bylo. Fakt se neuvěřitelně těšim. Dál taky pudem na profesionální hru MBL (baseball). Phillies cože je baseballový tým bude hrát proti San Franciscu 28. července a my budem u toho! Už jsem jednou na baseballu byl a musím říct, že je to úžasný zážitek (stadion pro 70k lidí). Potom se také chceme vydat do West Virginie navštívit známé mé host rodiny, ten kdo četl můj blog tak určitě ví o čem mluvím . Určitě ještě vymyslím nějakou zajímavou aktivitu a tak věřím, že si tam ten měsíc maximálně užijem a s dobrým pocitem se budem vracet domů.